Nedávno jsem někde narazil na bajku o oslovi, tygrovi a lvu. Kdo ji nezná tak ve zkratce shrnu její obsah. Je o tom, jak se pře osel s tygrem, jakou barvu má tráva. Osel tvrdí že modrou a tygr si trvá na zelené barvě. Lev jako nejmoudřejší zvíře je má rozsoudit. Ten dá za pravdu oslovi, že tráva je modrá. Když osel s radostí odběhne, že vyhrál, lev potrestá tygra za to, že se vůbec pustil do této pře s oslem. Všichni přeci vědí že tráva je zelená.

Asi to má být paralela k lidské hlouposti a že se nemá cenu hádat s blbcem. Jenže vidím v tom komplikaci. U lidí lze při skutečně poctivém pohledu těžko rozeznat kdo je osel a kdo je tygr. Každý si přece o sobě myslí že je tygrem a ten druhý osel. Že jeho argumenty jsou skutečnější a pravdivější než ty na straně jeho oponenta.

Přivádí mě to tedy k myšlence, zdali to není jen nekonečná přetahovaná o pravdu, kterou ale není možné trvale vyhrát. Z toho pak povstává otázka, k čemu je to tak dobré takovéto lidské přetahovaní?